Ano, opravdu jsem ráda sama. Sama se sebou. Myslím bez lidí, protože ta zvířata, která s námi žijí, nikdy nikam neodchází. Naštěstí mi nepotřebují nic říkat a náš kontakt se omezuje na hlazení, venčení, krmení a vzájemné neobtěžování se. Prostě myslím ten moment, kdy všichni mluvící členové naší rodiny opustí byt.
Dřív jsem bývala zoufalá a vymýšlela si různé akce a návštěvy, abych nebyla sama. Dnes jsem šťastná, když mohu pár hodin nebo dní zůstat sama. Nikdo po mně nic nechce a nikdo nic neříká. Čas plyne nějak jinak a já mám čas si utřídit myšlenky, skříně a životní postoje.
Nedávno jsem přemýšlela nad tím, jak jsem se dřív snažila neustále si plnit životní čas. Zůstat sama se sebou mě naplňovalo neklidem a nejistotou. Nevěděla jsem proč to tak je, ale celkem dobře jsem těm nepříjemným pocitům dokázala unikat.
Dnes už vím, co pro mě bylo tak nesnesitelné. Zůstala jsem sama se svými myšlenkami. Byly jako hadi, co útočily na můj rozum. Porovnávali realitu s tím, co mi lidé okolo mě říkali. A to se nedalo vydržet. Můj rozum neustále vyhodnocoval různé situace a to co říkali lidé o těch situacích.
Trvalo mi roky, než mi došlo, že všichni ti lidé, vidí svět svýma očima. Někteří si ještě trochu danou situaci upraví, aby vyhovovala jejich představám, a někteří ji úplně přetvoří a informace následně použijí. Je to jednoduché, velmi funkční a často používané. Stačí, když začnete popisovat určitou osobu jiným lidem. Většina z nás dokáže vytvořit obraz úžasného člověka nebo úplného blba. Podle toho, jak se nám to zrovna hodí.
Znám situaci, kdy dvě ženy popisovaly jedno stejné město. Pro tu první bylo malé, strašné, bez restaurací a zábavy. Pro tu druhou bylo malebné, s malými kavárnami a restauracemi. Pořád jedno město. Jen ten popis byl shodný s tím, jaké byly ty ženy uvnitř.
Problém nastává ve chvíli, kdy se setkáte s člověkem, kterého znáte z vyprávění a on je úplně jiný. Nebo navštívíte místo, které znáte z popisu a ono to nějak nesedí. A přesně to mně zaměstnávalo celé roky, kdykoliv jsem zůstala sama. Nebyla jsem schopná srovnat se s tím, že lidé, kterým důvěřuji, upravují informace tak, aby se jim hodili do jejich celkového obrazu světa. Cítila jsem zradu od těch nejbližších a byla zmatená tím, kde je tedy pravda.
Trvalo mi opravdu dlouho, smířit se s tím, že někteří lidé to tak mají a nechtějí to jinak. Trávila jsem roky přesvědčováním lidí, že svět není tak černý. Bohužel ani to že někoho přistihnete při lži a předložíte mu důkazy, ještě není záruka toho, že se zamyslí a zkusí to změnit.
Trvalo mi roky, než jsem se naučila poznat, kde je ta moje pravda jak se k ní dostat. K té mojí pravdě. K té vnitřní pravdě, která se nedá popsat slovy, ale kterou nosíme každý z nás hluboko v sobě.
Trvalo mi desítky let, než jsem dokázala trávit čas sama se sebou a dovolila si cítit všechno to překrucování reality kolem sebe a zároveň se z toho nezbláznit.
Dnes už vím, co cítím a velmi lehce poznám lež. Není to jen myšlenka, ale celkový pocit těla. Někdy mi stačí pár vteřin a vím, že něco nesedí. Je to další nástroj na cestě k sobě. A samota je velký pomocník. Pomáhá nám srovnat si myšlenky s tím, co vnímáme pomocí celého těla. Není to nijak složité, stačí chtít a neustále tuto dovednost procvičovat.
S láskou a úctou Jana Horová
Jsem průvodkyně po vnitřním světě a ráda objevuji věci skryté pod povrchem. Díky tomu, provázím klienty procesem, kterým jim pomáhám poznat sebe a svoje reakce ve vnějším světě.