Trauma je reakce na nedokončený, nezpracovaný fyziologický proces, který může vzniknout po traumatizující události nebo zážitku. Traumatizující událost (zážitek), může být v podstatě cokoliv, co vás v běžném životě „rozhodí“ a nezvládnete nebo nestihnete to zpracovat. Trauma je ohrožení, se kterým se nedokážete vyrovnat.
Každý máme jinou hranici toho, co nás tzv. „rozhodí“ a podle toho se také každý jinak srovnáváme s tím, co nám život přinese. Zážitek, který může jeden člověk vyhodnocovat jako neutrální, způsobí druhému šok a několik bezesných nocí.
Potíž není v tom, že zažijete něco nepříjemného a frustrujícího, pokud máte prostor, tento zážitek přiměřeně vašemu nastavení zpracovat. Problém nastává v případě, kdy tuto možnost člověk nedostane. V tu chvíli se odpojí od emocí a tím i od sebe.
Třeba dítě, které pláče, protože se leklo nebo zranilo. Pokud přijde „autorita“ (třeba rodič nebo paní učitelka ve školce) a spustí: To nic není, nic se ti nestalo, už nech toho řevu nebo ti ještě přidám atd., dítě nemá šanci zážitek zpracovat. Je nuceno potlačit svoje emoce a začíná se učit, jak potlačovat nepříjemné zážitky a vytvořit si z nich trauma.
V průběhu života se člověk naučí tuto „strategii“ používat a sám sebe „retraumatizovat“. Prostě bude nevědomě vyhledávat zážitky, které mu budou traumatizující zážitek „připomínat“.
Sama mám zážitek se psem, který byl opakovaně agresivní, a nebyla šance zážitek zpracovat. Postupem času, jsem se naučila tento zážitek rychle vytěsnit, uložit do podvědomí a dělat, že se „to“ nestalo. Dalších pár let, se mi stávalo, že na mně štěkali úplně cizí psi na ulici, vrčeli na mně a snažili se mě kousnout.
Moje vědomí ani podvědomí nechápalo proč, ale moje tělo si velmi dobře pamatovalo a vždy mi dopředu signalizovalo, co se bude dít. To se totiž stane, pokud zážitek nezpracujeme ve vědomí ani podvědomí, uloží se do těla. A tělo si pamatuje úplně všechno.
Pokud jsme schopni zpracovat a přijmout zážitek, který vedl ke vzniku traumatu, obvykle v realitě velmi lehce zmizí to, co nám zážitek připomínalo. Tělo už nemusí volat o pozornost k místu, kde ho tlačí.
Dnes se psů nebojím, dokonce mám dva doma a na ulici mě kontaktují pouze laskaví a přátelští psi. Mohu je hladit a obdivovat.
Je to snadné, stačí jen umět dostat informaci z těla, vrátit ji do vědomí a dovolit si cítit to, co jsme si zakázali.
A nebo to možná není vůbec snadné? Možná je to práce na celý život? Co myslíte vy?
S úctou a laskavostí Jana Horová
Jsem průvodkyně po vnitřním světě a ráda objevuji věci skryté pod povrchem. Díky tomu, provázím klienty procesem, kterým jim pomáhám poznat sebe a svoje reakce ve vnějším světě.