Za poslední tři roky, které s námi Chanel žije, se snažím pochopit její povahu. Jejím stěžejním rysem je něco, co bych nazvala asi takhle: NEBUDU DĚLAT NIC, CO NECHCI. Druhým stěžejním rysem je: UDĚLÁM TO, AŽ JÁ BUDU CHTÍT.
A je úplně jedno, jakou situaci si představíte, kromě vystupování z auta, jídla a momentu, kdy jdeme ven. Tam je nadšená a okamžitě reaguje. Na vše ostatní uplatňuje nadvládu formou HLUCHOTY.
Jak to vypadá? Prostě neslyší. Ať řeknu, co řeknu, ani neotočí hlavu. Ale abych byla pravdivá, už to dávno není to traumatizované neslyšení, kdy běhala jako blázen za vším, chtěla to ulovit a nereagovala na lidskou řeč.
Teď to vypadá úplně jinak. Třeba takhle. Chanel sedí na zahradě, kouká sousedům do oken (jestli nevystrčí hlavu jejich pes) a já volám: Chanelko, jdeme domů. Zamrská ušima, vidím tedy, že mě slyší a nic. Ani neotočí hlavu. Zkusím to znovu: Šanýno, piškotek. Zamrská ušima, zaklepe hlavou, vidím tedy, že mě slyší a nic. Ani neotočí hlavu.
Potřebuji jít do práce a nemůžu čekat, až se dosyta vykouká, tak jdu k ní a lehce jí pohladím po zádech, teď už nemůže dělat, že mě neslyší a nevidí. Koukne na mě, lehne si na záda a radostně se válí v trávě. Jsem šťastná, že je ona šťastná. Trvalo jí skoro rok, než přestala být ve střehu, uvolnila se a začala si užívat laskavosti a pohostinnosti naší rodiny. V duchu jí polituju, že byla tři roky v kotci v útulku a drbu jí břicho.
A protože je Chanel největší naciťovačka emocí, jakou znám, hned ví, že vyhrála. Její tři roky v útulku jí zajišťují doživotní imunitu na cokoliv, kromě lovení.
Zvedne se ze země, oklepe trávu a odhodí sliny, sedne si o kousek vedle a dál upřeně hledí do oken sousedům. Někdy si to i několikrát zopakujeme.
Jenže já fakt vydělávám peníze prací a potřebuji už jít. Nechám ji tam, otevřu vrata a zavolám Vanilku. Ta už většinou čeká u vrat, protože chce snídani. V tu chvíli Chanel dojde, že bude jídlo a rozhodne se jít. Ale ne přímo k vratům. Ještě tak dvakrát prokrouží zahradou, vyhodí poslední dvě kapky (u toho se tváří, že hrozně potřebovala) a milostivě přijde. Díky Bohu, jakmile je v chodbě, zavřu vrata a jdeme nahoru.
A Chanel dál napíná mé nervy k prasknutí, tak ještě dělá blbečka a jde k vratům, které vedou na ulici. NE, nejdeme ven. Ona to dobře ví, vždy chodíme buď na zahradu, nebo do parku. A ráno je to vždy zahrada. Zahrajeme si stejnou hru jako na zahradě, jenom se v chodbě neválí a místo okna sousedů, fixuje pohledem vrata ven.
V tu dobu už Vanilka dávno čeká u dveří našeho bytu, až se s Chanel doplazíme.
Nakonec přichází úlevná fáze (hlavně pro mě) a Chanel se rozhodne jít nahoru do bytu. Svým pomalým rozvážným tempem se vydrápe do třetího patra. V každém mezipatře si odpočine a očuchá schody. V tu chvíli vzdávám svůj vnitřní boj s časem. Prostě do tý práce přijdu, až se Chanel doplazí domů.
Když odemknu dveře, najednou ožije, narve se do dveří první, sejme Vanilku, která už tam čeká deset minut, přišlápne kočky, které se tlačí za dveřmi a chtějí ven a vřítí se dovnitř bytu, jako kdyby jí bylo pět a ne deset let.
Najednou je úplně přítomná, slyší a reaguje na každé slovo. Blíží se totiž ranní dávka granulí a není důvod neslyšet.
Je to velká učitelka trpělivosti a sebeovládání. Její povaha je velmi výjimečná a denně nám připomíná, kde se ještě potřebujeme zlepšit. A za to jí patří velký dík.
S úctou a laskavostí Jana Horová
Zaujala vás Chanel? Chcete vědět víc? Klikněte na obrázek…
Jsem průvodkyně po vnitřním světě a ráda objevuji věci skryté pod povrchem. Díky tomu, provázím klienty procesem, kterým jim pomáhám poznat sebe a svoje reakce ve vnějším světě.