Nenávidím. Nenávidím je tak moc, že to ani neumím popsat . Samotnou mě překvapilo, s jakou intenzitou mně to zasáhlo. Jak moc, jak hluboko do duše, jak daleko do minulosti. Přes pocity naprosté lhostejnosti, kterou jsem k nim cítila celé roky, jsem se jednoho dne probudila do čisté nenávisti.
Ne, nebylo to ze dne na den, ani jen tak bez příčiny, staly se věci, které probudili toho spícího draka. Toho draka ve mně. Celé roky tam dřímal a já jsem si myslela, že to je už vyřešené, odžité, oplakané a vyvztekané. A potom stačí jediný arogantní email a drak se probudí.
Probudí se ta dlouhodobě neřešená emoce a situace. Dnešní velký trend velí: všem odpouštět a sluníčkově optimisticky se usmívat na celý svět. Ať se děje, co chce. Ale je to jen další lež dnešního světa a ke zpracování emocí to stejně nepomáhá. Jen nás to tlačí k dokonalosti a skrývání toho negativního hluboko v sobě. Tím negativním myslím všechny ty emoce, o kterých nám v dětství řekli, že je nemáme cítit a pokud je cítíme, tak jsme špatní.
Zavřeli nás tím do klece, ve které sami sobě lžeme, že necítíme zlost, vztek, nenávist. Vytvoříme si iluzi o sobě samých, abychom nebyli ti špatní a mohli se sami sobě podívat ráno v zrcadle do očí. Sami sebe přesvědčíme, že s námi je všechno v pořádku. Problém mají ti druzí. A ano, máme vždycky pravdu. Druzí mají problém. Kdyby ho neměli, tak tady nejsou, na téhle zemi s ostatními lidmi.
Ale ta past je v tom, že si myslíme, že když druhé usvědčíme v jejich neschopnosti, když je chytíme při lži a podvodu, tak se něco změní v našem životě. Že budeme lepší, protože jsme odhalili lež u ostatních.
Pravda je, že když odhalím toho pomyslného draka u druhého člověka, nic to nezmění na tom, že můj drak stále žije a je plný nenávisti. Že když odhalím a pojmenuji všechny křivdy z dětství a najdu viníky, nic to v mém životě nezmění.
Jediná možnost je najít a poznat svého draka. Zjistit, proč je se mnou, co mi chce říct a co opravdu potřebuje. Přijmout tu obrovskou nenávist k lidem, kteří mě využili, a já se teď zlobím na sebe, že jsem to včas neodhalila a dovolila těm nejbližším, aby se ke mně chovali neuctivě a nelaskavě. To je ten vztek a nenávist, to je ten můj drak, kterého potřebuji uklidnit.
Už je tak velký a mocný, že vylezl na povrch v podobě silných emocí. A je to dobře. Nechci, aby někde hluboko ve mně spal a čekal na příležitost. Prostě mu dovolím vylézt, říct, co cítí a potom bude moct v klidu odejít. Už vím, že nefunguje zavřít ho do hlubokého sklepa svého podvědomí. Čím déle čeká na svobodu a přijetí, tím je větší a běsnější.
Nemá smysl tvářit se, že tyhle emoce nemáme, necítíme je a neprožíváme. Někde hluboko v duších nás všech spí draci. Jde jen o to, jestli je známe a dovolíme jim odejít. Nebo je zavřeme do sklepa, který přemalujeme na „sluníčkovo“ a přesvědčíme sebe i ostatní, že tam nejsou.
A já? Rozhodla jsem se, přijmout se tak, jak teď jsem. I s tím nenávistným drakem. Čím víc jsem ochotná přijmout, že je součástí mně, tím je menší a klidnější. Už se ho nebojím, už mě neovládá. On je jedna část mně, kterou už znám a budeme spolupracovat.
Naše svoboda je v tom, že známe a ovládáme vnitřní draky.
Jsem průvodkyně po vnitřním světě a ráda objevuji věci skryté pod povrchem. Díky tomu, provázím klienty procesem, kterým jim pomáhám poznat sebe a svoje reakce ve vnějším světě.