Další troufalost. To zase bude výkřiků: A jak je mám jako vychovávat, když je nemohu trestat?
Ale víte co? Já to dám. Já ustojím všechny ty výkřiky traumatizovaných dospělých, kteří prostě lepší řešení nemají. Mně to prostě stojí za to. I kdyby se jen jeden jediný člověk, který to bude číst, zastavil a začal přemýšlet jinak, tak to mělo smysl.
Tresty nepomáhají….
Proč?
Uvědomte si, za co děti trestáme? Za to, že jsou nesoustředěné a dělají stále stejné chyby, že nás neslyší, mají svoji vůli, chtějí něco jiného než my, nechtějí spát, nechtějí jíst, chtějí jíst něco jiného, než jim dovolíme, nosí „špatné“ známky ze školy, neumí se chovat tak, jak my chceme, přijdou pozdě domů…..
Seznam by mohl být nekonečný, ale je to v podstatě stále stejné.
Trestáme děti za něco, co neumí, protože na to ještě nejsou zralé. Ono je to totiž úplně jednoduché. Kdyby byly zralé tak to nedělají.
Naše tělo, mozek i celý nervový systém dozrává postupně až do dospělosti. Když to zjednoduším, ve dvaceti se prostě počůrávat nebudete, ale v pěti letech se vám to klidně může stát. Chápejte, kdyby byl nervový systém zralý, tak by se to prostě nestalo.
Pokud trestám svoje dítě za něco, co nemůže ovlivnit, vlastně mu nedávám na výběr. Nemůže se posunout v čase, ale zřejmě se bude cítit vinné. Každé dítě potřebuje jiný čas, pro svoje dozrání.
Prosím nepleťte si trest (např. bití, zavírání, nesmyslné zákazy…) s tím, že chceme, aby dítě neslo důsledky svého chování, které jsou přiměřené věku (např. pokud dítě udělá nepořádek, chceme, aby ho uklidilo).
Pokud nevíte, jaká je mezitím rozdíl, vítejte v „klubu traumatizovaných“. Já mám na to jednoduchou poučku.
Trest je spojený s ponížením a neschopností situaci napravit.
Nést důsledky svého chování, může přinést určitá omezení, ale dítě neponižuje a dává mu šanci situaci napravit nebo příště udělat jinak. I nadále se cítí milované a přijaté.
Ale zpět k trestům. Tak proč to děláme?
Protože podlehneme vlastním strachům, očekáváním a traumatizaci. Protože nám to někdo taky udělal. Protože jsme donutili sami sebe, myslet si, že trest je v pořádku.
Komentáře typu: mě taky občas dali pár facek a nic se mi nestalo, jen vypovídají o tom, že stalo a nevíte to. Prosím, ani je pod článek nepište. To samo už vypovídá o traumatizaci, o které vůbec netušíte.
Víte, násilí plodí jen další násilí. A trest násilí většinou je. A taky ponížení, které se v nás ukládá a střádá.
A jednoho dne jsme dospělí a zaplavujeme svět nenávistnými komentáři a zkoušíme se povyšovat nad ostatní, hlavně, aby nás už nikdo nikdy neponížil.
Je nejlepší doba to zastavit. Nedívejte se po ostatních. Je úplně jedno, co dělají a říkají ostatní, důležité je to, co se děje za dveřmi našeho domova.
S úctou a laskavostí Jana Horová
PS: vím, že jsem teď hodně lidí nadzvedla, ale kašlete na nenávistné komentáře a jděte se chvíli projít do lesa…
Jsem průvodkyně po vnitřním světě a ráda objevuji věci skryté pod povrchem. Díky tomu, provázím klienty procesem, kterým jim pomáhám poznat sebe a svoje reakce ve vnějším světě.